Leden 2009

První odsouzený bloger se musí omluvit za puncovaného blbce

21. ledna 2009 v 7:39 Vypozorované
Část článku jsem vyloženě okopíroval ze stránek iDnes a nebudu přidávat žádné komentáře. Obrázek o vině a nevině si musí vytvořit každý sám:


První odsouzený bloger se musí omluvit za puncovaného blbce



O lyžařské bundě

15. ledna 2009 v 10:59 Kosmiší
Nejhorší pro mne je, když si jdu před psaním s konvicí pro vodu na kafe. Už se mi hlavě melou první věty, zaručeně ty lepší než napíšu ve finále. A někdy se mi stane, že se mi v hlavě věta sekne na určitém slově nebo sousloví, a pak co s tím. Můžu tohle použít? Vydávám všanc veřejnosti nějaké konkrétní informace, které se týkají i jiných a jim by mohly vadit? Mám se pak přít o slovíčko?

Vyřešil jsem to nakonec puštěním CD s předehrou k operetě Netopýr. Že je to bombová skladba uznají nejen pinkfloydoví artrockeři ale i pankáči. Jen k ní člověk musí přijít. Pustil jsem si tedy tuhle skladbu a uklidnila mě v mých myšlenkách. Řešil jsem lingvistickou ninanci, jak nazvat osobu, ke které mám určitý vztah, ale není to jen přítelkyně, jen kamarádka, ani jen dobrá známá, ale možná nechce být zveřejňovaná. Uvedená skladba mě přivedla ke zkonkrétnění: říkejme jí například Alžběta.

Tolik úvodník. Chci psát o tom, jak nerad nakupuju věci, hlavně oblečení o kterých nevím, co od nich očekávám. Jsou lidé, kteří jezdí do velehor lyžovat a lidé, kteří tam trekují po stezkách a necestách. Alžběta v takových velehorách už byla; trekovala. Nějaký týden před odjezdem mi psala, jak musí zainvestovat do svého vybavení (hlavně oblečení). Byla oblečena opravdu hodně teple. Jedu na týden do Alp a doba výletu už se blíží. Vzpomněl jsem si na e-mail od Alžběty a jal se nakupovat. V povánočních slevách to docela šlo. Ještě, že tam bylo dost lidí přehrabujících se v hromadách slev. Deptá mě myšlenka na situaci, kdy člověk přijde do obchodu, nestačí říct ani dobrý den, ani obhlédnout sortiment a je hned obklopen otázkami co přesně chce, v jaké velkosti a barvy apod. Potřebuju samotu v nejbližším okolí a nad oblečkem trochu meditovat. Beru to tak, že to není rohlík, který do pozítří sním nebo vyhodím. Oblíkat onu věc budu třeba i tři roky a musím mít nějaký pocit. Takový, aby to vyhovovalo mému egu a abych měl pocit, že mi to bude slušet i očima třeba té Alžběty, o které tady pořád píšu.

Nakonec jsem koupil dost věcí v různých krámech, ale s jedním oblečkem se musím pochlubit - s bundou. Píšou na připnutém lístečku, že je to 7 v jednom. Ještě jsem nezkoušel, jestli fungují všechny varianty, ale už mám z toho radost, jak budu podle nálady nosit jeden rukáv jako vestu a jiný kus bundy jako zimní nebo jarní část. Přikládám obrázek, abych nemusel moc psát a nechal prostor čtenářově fantazii.


O komentářích k článkům blogerů

13. ledna 2009 v 8:13 Kosmiší
Ještě, že jsem k prvnímu dni v tomhle roce neprohlásil veřejně nějaká předsevzetí. Lidi (a možná nejen z mého okolí) by se toho chytli a požadovali by po mě jejich dodržování. Všichni víme, jak to končí. Proto jsem vsunul do éteru krátké prohlášení, jen takovou děkovnou myšlenku, které by se snad nedalo nic vytknout. Leč! Odpoledne po škole zareagovali tři blogeři, dokonce jeden ze zahraničí (http://kosmis.blog.cz/0901/prohlaseni).

Nedávno jsem chválil autobusovou dopravu v Sokolově (http://kosmis.blog.cz/0901/o-dobrych-lidech). Pár dní na to byl k tomuto článku přidán komentář. Má pro me netušenou souvislost.

Ovšem 1. místo v okomentování článku stále ještě vede rozvinutá diskuse o hudbě jako takové:

Všem komentujícím prohlížím jejich stránky ať vím, odkud vítr vane. Jsou velice inspirativní, a po každém takovém shlédnutí vím jak dál :-).

O dobrých lidech

9. ledna 2009 v 14:54 Kosmiší
Hned z kraje roku, v době mrazů zpožďujících veškerou veřejnou dopravu, v době šoku z prázdninového nástupu do škol a zaměstnání, jsem získal milou zkušenost: v autobusové dopravě.

Jsa zkušen ponurou událostí v loňském roce, kdy jsem zažil, jak jedenáctiletý kluk prokázal schopnost se o sebe postarat, když ztratil průkazku na autobus a dokázal si ihned vyplnit novou, a pro jistotu ještě zajel na dispečink ve městě Sokolov, jestli nebyla nalezena. Tam mu paní u okýnka ztracenou průkazku, nalezenou zapadlou v autobusu, vydala zpět s větou: "Ty být můj syn tak dostaneš co pro to!" Za co by ho měla pohlavkovat? Za to, že je ve svém věku schopný si svůj problém vyřešit?

Tentokrát, byla to tahle středa, jsem zažil naprosto opačný případ. Klučina dojíždějící do školy v sousední vesnici vytrousil mobil. Při doptání na témže dispečinku byli zaměstnanci nejen zdvořilí, ale řidič mu dokázal mobil dovézt svým autem až do města jeho bydliště.

Autobusáci! Máte u mě velké plus za chápání dětské duše, která byla jistě skrčená ve svém malém těle očekávající domácí konflikt s rodiči, a která může věřit, že jsou v jejím okolí lidé ochotní pomoci...

Tyhle události je potřeba zveřejňovat...

PROHLÁŠENÍ

8. ledna 2009 v 13:59 Kosmiší
"Mým národům," byl začal císař pán časů monarchie v Českých zemích. Sice mne některé školy i kamarádi titulovali různě, ale až na takovéto prohlášení se necítím (zaplať PánBu)...
"Mým čtenářům," řku. To můžu. Nějaké čtenáře mám, takže si to můžu dovolit. Že jsem si jistý, že kdosi čte moje řádky? Jsem. Nejsou to pisálci zaplňující řádky v diskusích idnesů a v různých chatech. Řekli mi to přímo do očí. Proti tomu se pak nedá bránit. Nelze utéct.
Pravda je, že jsem se na konci listopadu zakuklil a vyjma jedné velké hudební události v jižních Čechách jsem se pohyboval jen na vyzvání nejbližších známých. O tom všem napíšu až zítra.
Dnes jsem chtěl jen učinit prohlášení. Pozor ! neplést si to s předsevzetím - proto píšu až po Třech králích.

Děkuji všem, kteří jste v loňském roce ovlivňovali můj život a posouvali ho vědomě i nevědomky do míst a pocestách, kde jsem zamýšlel i nezamýšlel být.
Díky všem, kteří mě čtete, posloucháte a vnímáte, ať už souhlasíte nebo ne.

Kosmiš