Březen 2007

Můj milý deníčku!

31. března 2007 v 12:53 | 27.6.2005; 11:20 |  Kosmiší
Moc se omlouvám, že jsem Tě dlouhou dobu neotevřel a nic si do Tebe nezapsal. Ne, že by to nestálo za zaznamenání, ale velká vedra a množství nápojů proti úpalu a úžehu napájíce se, jsem některé příhody bodlího života autocenzuroval a pojistil computerovým příkazem "format Radek: /U", a pevně věřil, že někteří další, jichž se to týká, provedli totéž… a dá-li Bůh, nepřibudou do rodin některých z nás další robátka.
Věř mi, milý deníčku, těším se na léto. To už nebudou takové hice jako dnes a má záda a mé ledviny nebude v práci ničit naplno puštěná klimatizace. Končí divadelní sezóna a tak se s některými známými budu u sklenky radovat až na podzim. A proto přísahám (myslím, doufám) - budu se věnovat všem mým ostatním životním úchylkám, například grafomanii. Dnes už musím končit, chci už doopravdy začít psát….
A přátelé, tyto řádky jsou pravdivé
Tý Texis Kosmiš
13:30, kancelář č.303; d.c.

bez názvu

31. března 2007 v 12:53 | 28.6.2005; 0:06 |  Kosmiší
P.S. k předchozím odstavcům: Nepopírám, že se stane, že některé mé řádky budou pro veřejnost nesrozumitelné, ale to se stává i v publikacích renomovaných spisovatelů, ne?

Soudružské pozdravy

31. března 2007 v 12:51 | 28.7.2005; 9:52 |  Úvod
Převelice důležité je poukázat a pozdravit tímto jmenovitě děvčata, která ovlivnila náš život (…chlapi mě omluví, že je zde nevyjmenuju…). Protože je to adresné, abych opravdu nevynechal žádnou, která by nám to potažmo mohla vyčítat, připisujeme po vzájemné dohodě slečny i paní , které ještě neví, že se někdy potkáme. (poupraveno dne 24.7.07)
Za to, že ovlivnily náš život děkujeme konkrétně:
Adéle, Adrianě, Agátě, Albíně, Aleně, Alexandře, Alici, Alžbětě, Amálii, Anastázii, Anděle, Andreje, Anetě Anežce, Anně, Antonii, Apoleně, Barboře, Beátě, Běle, Bertě, Blance, Blaženě, Bohdaně, Bohumile, Bohuslavě, Boženě, Brigitě, Cecílii, Dagmaře, Daně, Daniele, Darině, Darje, Denise, Dianě Ditě, Dobromile, Dorotě, Doubravce, Drahomíře, Drahoslavě, Editě, Eleně, Elišce, Emě, Emílii, Erice, Ester, Evě, Evelíně, Evženii, Františce, Gabriele, Galině, Gitě, Gizele, Haně, Hedvice, Heleně Hermíně, Idě, Iloně, Ingrid, Ireně, Irmě, Ivě, Ivaně, Ivetě, Ivoně, Izabele, Janě, Jarmile, Jaroslavě, Jindřišce, Jiřině, Jitce, Johaně, Jolaně, Juditě, Julii, Justýně, Kamile, Karině, Karolíně, Kateřině, Kláře, Klaudii, Kristýně, Květě, Květoslavě, Ladě, Lauře, Lence, Leoně, Liběně, Libuši, Lilianě, Lindě, Ljubě, Lucii, Ludmile, Lýdii, Magdaléně, Mahuleně, Marcele, Marianě, Marii, Marice, Marině, Markétě, Martě, Martině, Matyldě, Michaele, Miladě, Mileně, Miloslavě, Miluši, Miriam, Miroslavě, Monice, Naděždě, Natálii, Nataše, Nele, Nikole, Nině, Noře, Oldřišce, Olze, Olívii, Otýlii, Patricii, Pavle, Pavlíně, Petře, Radaně, Radce, Radmile, Regině, Renátě, Romaně, Růženě, Sabině, Sandře, Sáře, Sávě, Simoně, Slavěně, Soně, Stanislavě, Stele, Svatavě, Světlaně, Šárce, Šarlotě, Štěpánce, Tamaře, Taťáně, Tereze, Valérii, Vandě, Vendule, Veronice, Věře, Viktorii, Vilmě, Viole, Vladěně, Vlastě, Xenii, Zdeňce, Zdislavě, Zině, Zlatě, Zoe, Zoře, Zuzaně, Žanetě a Žofii.

Malý festival na konci světa (Pulčín)

31. března 2007 v 12:50 | 3.8.2005; 14:20 |  Bodlí
Musel jsem si dát 48 hodin na uklidněnou. S tělem plným emocí se těžko něco píše…
Pro muzikanta bývá pravým očistcem, když je při jízdě na štaci ve vzduchu 42°C a na vozovce 47°C. Alespoň to tak v pátek na dálnici ukazovaly teploměry, kolem kterých jsme projížděli. Kilometrů mělo být ujeto daleko přes pět set, takže všichni, kteří podobnou cestu tam nebo někdy někam jinam absolvovali, ví moc dobře o čem mluvím.
Kdo nejede autem, s největší pravděpodobností přicestuje vlakem do Vsetína a z něho do Lidečka. Potom je to přibližně 4 kilometry pěšky na tábořiště u Pulčínských skal. Po příjezdu jsme se nejdřív podle nabídnuté trasy vypravili na místo, odkud lze vidět nejen skály, ale i údolí a nad ním oranžové zapadající slunce. Kýčovitě krásné…
Shromažďovacím místem pro pomalu se sjíždějící muzikanty i návštěvníky byla místní hospoda, kde se od příjezdu prvních příchozích hrálo na kytaru a chladila těla po celodenním žáru.
V sobotu už od počátku (od jedenácti hodin) nastala ta pravá "zahradní párty". Moc dobře vím, že hlavní a nejvyšší šéfce tohoto festivalu se ono přirovnání nelíbí, ale v dobrém - je to tak… ostatně to podobně o této hudební události na svých webových stránkách píšou i kapely, které zde vystupovaly v letech minulých. Vše se odehrávalo v areálu bývalé školy se zahradou, kam se pohodlně vejde přes čtyři sta posluchačů lačných po folkové hudbě, za vstupné za které si dnes v průměrné restauraci nekoupíte ani minutku (!).
Svou kůži na trh přinesli divákům téměř domácí a skoro místní Žamboši, Vrkoč, písničkář Goša, Gympleři, a taky Hrachokout (ValMez), Kanálka a Podjezd ze Zlína, Čadi z Frýdku-Místku, ostravský Douda band. Z ciziny dorazili slovenští Turkovci, Jasoň a Martin Libič, ze západočeských Sudet, tedy Karlovarska, my, Bodlo. Vrcholem byla skupina Hop-Trop, která hrála tak staré fláky, že jsem místy musel lovit v paměti, abych ze sebe dostal alespoň začátek sloky a kus refrénu. Můj názor je, že všichni vystupující vzdor žhnoucímu slunci hráli sakra dobře. Výborní byli diváci - celý den vydrželi sedět, poslouchat, reagovat, aplaudovat a na večerním country bále, jež obhospodařovali Jižané, tancovat. Nutné je pochválit i moderátory a zvukaře Dana, Martina, Perryho a Pinďu za jejich výkony. A hlavní dík patří tobě ENDY! Za dramaturgii, za pobíhání, zázemí a úsměvy. To dlouho zůstává uvnitř….

Kris Kross Medovina

31. března 2007 v 12:49 | 4.8.2005; 7:05 |  Bodlí
Při zalévání prvního ranního "turka" v kanceláři jsem si vzpomněl na pověšené vyprané tričko s logem Amfolkfestu. Zaplať PánBu, ty žluté skvrny už jsou pryč…. Je na čase vysvětlit, zda mě potěšily výsledky výrobků renomovaných výrobců prášků na praní nebo jen holý fakt čistého kusu oděvu. Je to tak, šlo mi jen o tričko uvedené do původního stavu. A v tomhle případě bych eventuelně koupil i ten dražší prací prostředek. Tričko má pro mě těžko vyčíslitelnou hodnotu.
Abych se dostal k věci…. Jsem amatérský hráč Scrabble. Zdůraznit slovo amatérský je na místě, protože mě to i přes mé výsledky stále baví. Do Čech po uvedení Scrabble pronikla i jednodušší hra s názvem Kris Kross. Když se pak spojí česká idea s moravskou invencí, vznikne hra nesmírně duševně vyčerpávající: Kris Kross Medovina.
Pravidla pro co největší požitek z hraného jsou jednoduchá: přítomní musí být minimálně tři, maximální počet závisí na počtu obyvatel v obci. Všichni tři hrající si sednou vedle sebe, prostřední se zapře o krajní, kteří ho tlačí k zemi a přidržují u úst láhev medoviny. Znamením prostředního, že už nemůže polykat, jsou zdvižené nohy směrem k nebi….
Jsem stará brynda, až budou hotové fotky s fleky, které už jsou z trička vyprané, přiložím je ad hoc k těmhle řádkům.

Dežaví (pro rýpavce Dejà vu)

31. března 2007 v 12:47 | 9.8.2005; 9:58 |  Kosmiší
Muzika v Hrádku u Rokycan má nepochybně své genius loci. Byl jsem tam po desáté - znám každé místo v areálu. Stál jsem tam všude, nejspíš úplně všude. Věděl jsem o každé personální změně na štábu. Znal dnes už neexistující kapely a znovu vykopané písničky. Zažil potopu v devadesátém šestém, objevil whisky stánek v devadesátém sedmém a v roce dva tisíce zjistil vůči Muzice určitou závislost. Vynechám-li známé osobnosti o festival se starající, pokaždé jsem vyhlížel Jitku, Pepu, Lídu, Vencu, Petru, Marii, dnes už nežijícího Čápa, pak už i Elku, Klokana, Jepťáka, Škopyho; a rád popíjel kafe u Endy a Bubliny….
….. seděli jsme pod plachtou v zákulisí schovaní proti dešti, v dálce hrála cimbálovka, v dálce na druhé straně kluci sejšnovali. Převážnou dobu jsme mlčeli. Ježíšmarjá, dokázal jsem přes dvě hodiny mlčet! (a bylo to super!)……………..

Z jednoho nejmenovaného festivalu

31. března 2007 v 12:46 | 15.9.2005 |  Bodlí
Celý víkend mělo pršet. V pátek v osm večer jsem ale ještě seděl v altánu, popíjel víno a hrál Scrabble a bylo krásně. V sobotu dopoledne jsem si přebrnkal repertoár na odpolední hraní a protože se mělo hrát tři čtvrtě hodiny, docela jsem se těšil. Bylo teplo a polojasno….
O půl druhé, kdy jsem jako řidič začal objíždět ostatní členy kapely a nakládat je i jejich nástroje do auta, poprvé zahřmělo. Na benzínce mi sdělili, že moje platební karta není schopná zaplatit pohonné hmoty. Už se mi to v minulosti stalo, a tak jsem vyklepal peněženku jako porcelánové prasátko s tím, že zaplacený obnos vyberu v nejbližším bankomatu. Naložil jsem kapelní posádku a cestou se jal vybírat peníze. Bohužel nikomu z nás nebylo dopřáno získat peníze tímhle způsobem. Ve všech případech bankomatů různých bank nám jen zdvořile naznačily, že naše konta obsahují 0,00 Kč a tedy nelze požadované částky obdržet. Sečetli jsme hotovost a dostali se k částce blížící se něco ke dvě stě korunám pro čtyři lidi.
V průtrži mračen jsme šedesáti až sedmdesátikilometrovou rychlostí ujížděli k cíli dle mapky ze zvacího dopisu dramaturgyně festivalu. Nebyly na ní všechny obce, takže nebyl problém pár kilometrů zabloudit a trochu hledat. Pomohli nám až cesťáci odklízející spadané větve na vozovku. Už jen pršelo, čímž se nám zvedala nálada umocňovaná nadějí, že jeden z členů skupiny přijíždí na hraní sólo z opačné části republiky. Nakonec jsme přece jen vesnici kolem páté odpolední našli…
Pršelo. Šéfka a dramaturgyně nás s úsměvem pozdravila a ihned nás obohatila důležitými informacemi: 1. není mokrá varianta, hraje se jen venku; 2. na dveřích hospody bylo napsáno, že je vstup jen pro muzikanty (ale pro déšť toto pravidlo neplatilo); 3. hraje se jen do osmi, protože v zahrádce před hospodou není dostatečné světlo; 4.honoráře neexistují, příspěvky na benzín se nedávají, ale můžeme v hospodě v patře bez problémů a jako muzikanti zadarmo přespat. S dvěmi stovkami na večer pro čtyři lidi nebyla informace nijak závažná. Pršelo. Přijel chybějící člen kapely. Zjistili jsme, že u sebe velký obnos peněz nemá. Pod třemi hospodskými slunečníky se krčila ašská folková skupina snažící se podat co nejlepší výkon s co nejmenším promoknutím a zničením nástrojů vodou. V jednu chvíli musela na několik minut přestat. Déšť vyhnal zbyteček poslouchajících do hospody.
Když čtu předchozí řádky, ani nevím co mě tak mohlo popudit. Kdyby o víkendu fungovaly bankomaty, mohli jsme večer v hospodě po oficiálním ukončení sejšnovat, v hostinských pokojích přespat a zapomenout na to, že jsme si jeli sto dvacet kilometrů zahrát pod hospodský deštníky….

Sušúl (hebrejsky: úvod)

31. března 2007 v 12:40 | Kosmiš |  Úvod
….. kolikrát jsem u sklenky a v dobrém rozmaru dotyčnému oznámil, že ho uvedu ve svých pamětech, až je jednou budu psát. Najednou mám ale obavy, že si nespravedlivě nevzpomenu hlavně na ty, kterým jsem to již řekl. Dál je tu taky spousta bezejmenných, kteří skupině zištně či nezištně pomohli, aniž bychom o tom vůbec věděli. Nakonec, nejdůležitější pro život jakéhokoli hudebního tělesa jsou ti, kteří přijdou říct, že to bylo fajn a druhý den ráno, potažmo nejlépe nikdy, nebudou litovat toho, že jsme ten den (tu noc) prožili pohromadě…...

Kozel zahradníkem

31. března 2007 v 12:32 Kosmiší
Asi tímhle klišé by se dal nazvat můj pokus o tvorbu internetové prezentace kapely. Řekl jsem si, že je potřeba se naučit něco nového. Pro začátek, abych si podpořil sebevědomí, jsem založil blog, kde bych se naučil chápat zákonitosti vkládání písmenek a fotek do veřejného prostoru. S vervou jsem se pustil do tvorby. Jako začátečníka mě oslovila zdánlivá jednoduchost vytváření stránek ve Wordu. Všechno sežral, proti ničemu neprotestoval, tvorba hypertextových odkazů nebyl celkem problém. Sehnal jsem poskytovatele a celý můj výtvor tam překopíroval…. a nic…
Drsná facka reality. Nechal jsem si poradit a dostal chuť na panáka. Zjistil jsem, že není možné používat háčky a čárky v názvech souborů, a je vhodné všechny odkazy mezi sebou předělat. Po nějaké době jsem to udělal. Stránky mají obdobné mouchy jako slohová úloha žáčka třetí třídy. Ale jsou na světě a pevně věřím, že se v mém okolí najde člověk, který mi k jejich pochytání nějakou vhodnou síťku půjčí.

Vaření textů

31. března 2007 v 12:31 Kosmiší
Obdivuju lidi, kteří si sednou před prázdný papír a píšou, případně čekají až to přijde. Já dělám texty celou dobu stejným způsobem. Když mám tu možnost, zachytím nápad na papír a hodím do šuplíku. Ten se pak plní různými úryvky, fragmenty a říkačkami nebo odposlechy rozhovorů na ulici, ve vlaku nebo v hospodě. Takže mám spoustu nedodělaných textů. K některých se časem vracím. V tomhle zápisku nebudu vysvětlovat, co jsem jakým způsobem napsal ani co jsem určitým textem myslel. Oni si z něho stejně posluchači vezmou to svoje. A často v něm najdou věci i pro mě netušené.
V dialogu páru mladé slečny a staršího pána sedícího v plzeňské kavárně (Nefertiti), v němž si oba bezradně říkají, že by bylo užitečné vztah ukončit, ale není k tomu odvaha, poznali naši slovenští známí vyznání jednoho homosexuála druhému. Po této zkušenosti si netroufám odhadnout, jaký vycítí odkaz z řádků popisujících situaci, kdy sedí třicátník v kuchyni, čte si, popíjí kafe, a ve dveřích se objeví smrtka (Až jednou přijdeš)… Před časem jsem napsal text o ranním příjemném pocitu ze zamilování. A to jsem teprve zvědavej…!

Blogování

31. března 2007 v 12:31 Kosmiší
Nejsem si zcela jist, ale hlavním úkolem blogu je tlachání, zveřejňování vlastních názorů, tedy těch které se pisatel bojí říct z očí do očí, a také prachsprostá grafomanie, elektronický Může to být všechno jinak. Názor jsem si vytvořil z několika prozkoumaných stránek. Jedno je jisté … Po čtení mých zápisku, se může internetový uživatel o mě dozvědět daleko víc, než po hodině strávené u piva.

Kosmišovy hudební pádové otázky

30. března 2007 v 22:25 Kosmiší
1. kdo, co mě nasměrovalo k hraní
S opravdovým hraním jsem začal dost pozdě po vojně. V tu dobu už měli ostatní šesti, sedmi letou kariéru za sebou. Před tím jsem používal kytaru k balení děvčat.
2. (bez) koho, čeho bych dnes nebyl tam, kde jsem
a) bez svých nebližších (srdeční záležitost); b) bez svých nebližších (místně); c) bez četby Františka Gellnera, Ladislava Klímy a Vladimíra Vysockého
3. komu, čemu bych dal přednost před hraním
Oni ví, ale zatím mě chápou.
4. koho, co obdivuji ve světě hudby
Energii, dobíjení baterek, lehtání v hrudním koši.
5. pádem oslovujeme, voláme
Ty? A proč?
6. (o) kom, čem sním v souvislosti s muzikantskou kariérou
Vím s kým a jakými skladbami (sobecky mými), ale nevím jak by se mezi sebou snesli.
7. (s) kým, čím bych si neporadil
Škoda popsat velké množství řádků.....